Láska na první pohled

Mentálně je naše Ela ve svých deseti letech na úrovni zhruba tříletého dítěte. Jsme nadšeni z toho, jak se jí ve speciální škole Diakonie pedagogové věnují. Nemají strach vzít děti metrem na procházku Prahou. Upečou s nimi cukroví či koláč. Během olympiády klidně postaví děti ve třídě na snowboard či brusle nebo zorganizují biatlonový závod po tělocvičně. Vlastně se ani nedivím, že se s námi Ela někdy doma nudí – rozhodně nemáme tolik nápadů a nejsme tak zábavní. Můžeme mluvit o obrovském štěstí, že je Ela právě tady. A věříme, že pro ni i tímhle děláme to nejlepší. 

Veronika, maminka Ely

Největším překvapením bylo, když nám v Diakonii řekli, že problémové chování spojené s autismem není v jejich škole překážkou přijetí, v jiné škole totiž náš Filip skončil už v září. Vracel se domů ve velmi špatném psychickém stavu. Paní učitelka nám řekla, že děti, jako je náš syn, do její třídy nepatří. A to šlo o školu pro žáky s poruchami učení. Měli jsme pocit, že nepatříme nikam. Přijetí do školy Diakonie bylo pro naši rodinu, jako kdyby nám někdo hodil záchranný kruh. I když život s autismem přináší stále nové výzvy, máme konečně „parťáka“ a nejsme v tom sami. 

Zuzana, maminka Filípka

Skoro čtyři roky jsem se snažila najít pro Martina vzdělávací prostředí odpovídající jeho potřebám. Po několikerém odmítnutí i z řad speciálních škol jsme na dětském hřišti v Praze potkali třídu ze speciální školy Diakonie. Byla to láska na první pohled. V tom nejlepším nás překvapilo, jak úžasně kantoři s dětmi zacházejí, kolik jim věnují pozornosti, a že jim opravdu nic neuteče. Když Martin do školy nastoupil, fantasticky se adaptoval. Díky úžasnému přístupu a dynamice třídy máme šťastné dítě, které se do školy těší. Z učení, kamarádů a skupinových činností má obrovskou radost – a my s ním. 

Daniela, maminka Martínka

Od začátku měl Tomáš ve škole potíže. Zhoršovalo se to. Nakonec nám pak naše psychiatrička řekla, že pro něj musíme najít jiné místo. Probrečela jsem celé dny a nevěděla, co dál. Když mi odpověděli ze školy Diakonie, že Toma přijmou, bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu. Tom nastoupil a hned jel na školu v přírodě. Začal se účastnit jejich programů. Jezdí na koni, má ve škole pejska na canisterapii. A hlavně se tam těší. Brzo k němu nastoupí i bráška Vojta. Jsem neskutečně vděčná učitelům a asistentům školy Diakonie, s jak ohromným srdcem se starají o naše děti, a jak nám, rodičům, dávají naději. 

Petra, maminka Tomáše

připravil Adam Šůra