Žena statečná a odolná. Rozhovor s Drahomírou Duškovou Havlíčkovou

(ČB 5/2020) Drahomíra Dušková Havlíčková (*1978) vystudovala teologii a po několika letech v cizině nastoupila do farářské služby. Je vdaná a před časem byla rodina obdařena čtvrtým přírůstkem. S Drahomírou jsme si povídali o její cestě k farářskému povolání a o tom, jak to jako žena a matka zvládá.

Poslechněte si článek:[audioplayer file="http://www.ceskybratr.cz/wp-content/uploads/2020/06/Cesky_bratr_2020_05_07_Zena_statecna_a_odolna.mp3" titles="Rozhovor s Drahomírou Duškovou Havlíčkovou" artists="Český bratr" track="00213E"]

Jaké jsi měla dětství?

Venkovské; bydleli jsme na statku. Mám dva o dost starší bratry, ti mě ve svém světě moc nepotřebovali. Cítila jsem se proto dost sama, potřebovala jsem jít ven. A to mě nějak doprovází celý život; ráda cestuju, ráda jsem ve společnosti. Jako větší jsem pak spoustu času trávila s partou, byly jsme čtyři holky ze sousedství, hodně jsme se kamarádily. Jedna z těch kamarádek je mimochodem Romana Čunderlíková, dnes také farářka. Takže dětství jsem měla hezké a dobrodružné.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Důležitá pro mě byla babička. Bydlela s námi a já za ní často chodila; když jsem s něčím nebyla spokojena, vždycky jsem u ní našla porozumění. Byla tehdy ve staršovstvu, chodila pravidelně do kostela a já chodila s ní. Patřili jsme do sboru v Klášteře nad Dědinou.

Proč ses přihlásila na Evangelickou akademii v Náchodě?

Někdy v období rané puberty jsem už do kostela nechtěla chodit, chtěla jsem dělat úplně jiné věci. Naši mi to nechtěli dovolit, výsledkem bylo, že jsem kostel úplně nesnášela. Po revoluci přišel do Kláštera mladý farář s rodinou – Michal Plzák, to mně bylo tak 13 let. A on nás, puberťáky, mládež, hezky podchytil, ba přímo nadchl. Doporučoval nám knížky, poslouchali jsme muziku – Boba Dylana a Velvet Underground – to bylo pro nás jako zjevení. Jezdili jsme s partou na vodu, scházeli se na faře. Já jsem Plzákovým často hlídala děti, a to mě taky moc bavilo. Mám pocit, že jsem na faře tehdy byla pečená vařená, nasávala jsem kulturní zázemí a úplně jiné prostředí, než jsem doposud znala. A v tu dobu byla založena v Náchodě Evangelická akademie a do prvního ročníku se přihlásila kamarádka Romana. Tak jsem odmítla jít na gymnázium, kde by mě rodiče rádi viděli s výhledem na povolání učitelky nebo doktorky, a přihlásila jsem se na Evangelickou akademii taky. Byla v tom určitá vzpoura vůči rodičům a nadšení mladé evangeličky.

Kdo měl největší vliv na tvoje rozhodnutí?

Určitě farář Michal Plzák. Ovlivnil mě taky třeba Vojen Syrovátka, další farář, který s námi jezdil na vodu. Jeden rok jsme například sjížděli ve Francii Loiru – to byly nezapomenutelné zážitky. Nebo Pepík Bartošek, farář v sousedním Černilově, mívali jsme společné schůzky mládeže, díky němu jsem poznala spoustu dalších lidí. Taky Míla Vašina, který v dobách mých studií na Evangelické akdemii farářoval v Náchodě. Na čtvrtý ročník jsem pak přešla na Evangelickou akademii do Prahy a tam jsem i maturovala. A to už jsem měla rozmyšleno, že bych chtěla jít dál studovat teologii.

Co ti daly roky v Praze a studium teologie?

Pro mě byly vždycky nejdůležitější vztahy. S učiteli, se spolužáky. Zažila jsem ještě bydlení v bohosloveckém semináři v Jirchářích, i když jen jeden rok. Se spolužáky jsme vymysleli, že v budově fakulty zřídíme kapli, o to jsme se museli dost snažit, pak jsme kapli zařizovali, žili jsme tím. Pak jsme tam organizovali pobožnosti, literární večery a podobně. Studium mě bavilo, ale důležité bylo všechno možné okolo.

Tvůj muž Honza je také teolog. Potkali jste se ve škole?

Ano, na vánočním večírku v Jirchářích. Vymýšleli jsme výzdobu a různé večírkové legrácky a při tom jsme se začali spolu nějak víc bavit…

Ty jsi studovala také v cizině, že?

Po třetím ročníku jsem jela na rok na církevní stipendium do Edinburghu, to byl krásný rok. Honza odjel na podobný studijní pobyt do Paříže. Nakonec tam zůstal šest let, dostudoval tam teologii a udělal doktorát z historie. Já jsem dostudovala v Praze, vikariát jsem dělala v Novém Městě na Moravě a pak jela ještě na rok za Honzou do Paříže.

Pak jsi nastoupila do sboru v Hořovicích, kde se vám narodily tři děti. Jak se ti dařilo kloubit práci pro sbor s mateřskými a dalšími povinnostmi?

Dopředu jsem si to nedovedla představit. Do Hořovic jsme šli s Honzou ještě bez dětí. On dojížděl do Prahy na fakultu, já farářovala. Byla jsem prací nadšena, šlo o podporovaný sbor a já jsem měla představu, jak to tam rozhýbu. Sbor to byl ale docela malý, tak jsem měla dojem, že se to podaří zvládnout i s dětmi. S prvním dítětem jsem začala pracovat po půl roce, měla jsem poloviční úvazek a na potřebné časy biblických hodin nebo výuky náboženství bylo domluveno hlídání. S dvěma dětmi to už takhle nešlo, to jsem zůstala na mateřské déle. Farářkou v Hořovicích v té době byla Anna Šourková, která měla po vikariátě a dojížděla z Prahy. A já nastoupila po roce zpátky do práce. Když se narodilo třetí dítě, bylo mi jasné, že se moc brzo nevrátím. Chtěla jsem se víc věnovat dětem a rodině a nebýt ve stresu kvůli tomu, že nestíhám práci, jak bych chtěla. Odstěhovali jsme se z hořovické fary k mým rodičům na statek a tam byli do tří let nejmladšího. Mezitím jsme byli ještě celá rodina půl roku v Německu, kde byl Honza pracovně.

Žena farářka to opravdu nemá lehké. Co si o tom myslíš?

Nějak se to kloubit dá, ale je pravda, že pak člověk nedělá pořádně ani práci ani mámu. A když byly děti už tři, zjistila jsem, že jsem dosáhla jakéhosi limitu, že už ten kolotoč prostě dál nejde. A navíc – pro děti to bylo na statku blahodárné, měly možnost přilnout k nějakému místu, což stěhování po farách nedovoluje. Život na vesnici je pro děti neskonale zajímavější než ve městě. Mohly zažít jízdu na traktoru, viděly, jak se škube husa a krmí králíci… Navíc zakusily soužití s prarodiči, což je taky dnes vzácné. Když se začalo mluvit o stěhování do Čáslavi, nechtěly o tom ani slyšet.

V Čáslavi jsi od roku 2015 už opět jako farářka. Jak se ti daří?

Ano. Nastoupila jsem v novém místě a přišlo překvapení – čekala jsem čtvrté dítě. Ale teď už jsem zpět v práci, i když ne na plný úvazek. Se sborovým provozem vypomáhá pan farář Jaroslav Fér, který zde žije na penzi. Vede biblické hodiny a jednou za měsíc má bohoslužby.

Co považuješ ve sborové práci za nejdůležitější?

O tom teď hodně přemýšlím. Vždycky to pro mě bylo společenství, vztahy. V poslední době si ale říkám, že větší prostor by měl dostat duchovní život. Přemýšlím, co můžu jako farářka dělat pro to, aby sbor rostl duchovně, ne jenom měřeno počtem členů.

Je to jakási zpětná vazba k tomu, co se ve sboru děje?

Vidím to třeba u lidí, kteří přicházejí do církve nově. Ti nemají nějaké předsudky, nevědí, jak to bylo dřív, jak to „má být“. Chtějí mluvit o víře, vést duchovní život, mít nějaké duchovní vedení. To je pro mě výzva. Chodím také do Diakonie a tam jsou také lidé, kteří nejsou z církve, ale účastní se programů, které tam dělám. Poslouchají biblická zamyšlení a pro mě vyvstává otázka, co jim mám vlastně říkat, o čem mluvit. O čem chceme společně přemýšlet?

Pro „tradiční“ evangelíky bývaly centrem života sboru nedělní bohoslužby. Je to dnes trochu jinak?

Pro nově příchozí není vůbec zvykem na bohoslužby chodit. S tím už jsem se setkala i v Hořovicích. Do náboženství chodilo třeba 20 dětí, rodiče je poslali i v neděli do kostela, když tam měly nějaký úkol nebo roli, ale sami nepřišli nikdy. Jenom na Vánoce, když byla vánoční hra. Proto přemýšlím o jiných formách. Abychom se sešli, byli spolu, byl tam ten duchovní obsah, a přitom to nebyl „jenom“ koncert nebo tábor. Tradiční členové chodí naopak na bohoslužby, ale zas moc nechodí na to jiné. Jak to teď skloubit?

Co sbor dělá pro veřejnost?

Věci, které přesahují ven, otvírají sbor lidem z města, byly pro mě vždycky důležité. Třeba fair trade, nabídka produktů férového obchodování s rozvojovými zeměmi. Děláváme například takzvané „férové snídaně“. Nebo Noc kostelů. Náš krásný opravený kostel je dominanta města. Přímo k tomu vybízí. Už jsem mluvila o pravidelných programech v místní Diakonii. Dávnou tradici má tady v Čáslavi Dobročinný spolek Marta. Vycházel ze sboru, ale plody jeho činnosti směřovaly k veřejnosti a tak to je dodnes. Sdružuje lidi řekněme mladšího důchodového věku, kteří mají čas a zároveň i energii dělat něco pro druhé.

Jak by nová nabídka sboru mohla vypadat?

O tom jsem právě hodně přemýšlela, když jsem teď byla rok na mateřské. Měli bychom nabízet jako přidanou hodnotu to zaměření na duchovní obsah. Třeba ženské, které si chtějí zacvičit. Jsou vytížené, mají rodiny, málo času. Jóga jim připadá podezřelá, meditační aktivity by braly, ale ne šmrnclé východními filosofiemi. Tak co nabídnout nějaké cvičení s duchovním obohacením v křesťanském prostředí?

Něco konkrétního se rýsuje?

Jsem teď domluvena s jednou paní, která chodila ke katolíkům na Alfa kurzy, že zkusíme něco jako duchovní obnovu, kde se bude mluvit o víře, bude tam prostor pro ticho, meditaci, modlitbu, biblickou práci – třeba bibliodrama. A pak třeba i muzikoterapie, práce s hlasem nebo tělem. Prostě to, co člověka osvěží, co má rád a co zároveň to bude zasazeno do křesťanského prostředí.

Angažuješ se také v interní supervizi ČCE a máš kurz na nemocničního kaplana. Rozvíjíš nějak dál tuto oblast?

Aby všeho nebylo málo, přihlásila jsem se do supervizního výcviku, který ve spolupráci s organizací Remedium nabízí Evangelická teologická fakulta v programu celoživotního vzdělávání. Byl otevřen od ledna a trvá dva roky. Sama jsem zvědavá, jak to zvládnu, ale říkala jsem si, že toto vzdělání by se mi mohlo hodit. Ne, že by uvnitř církve byl nějaký přehnaný zájem o interní supervizi, ale budu pak moct poskytovat supervizi i v sociálních službách, třeba v Charitě, Diakonii nebo kdekoli jinde.

Zjistila jsem, že jsi zdatná i na poli psaného slova. Spolu s kolegyní, farářkou Olgou Mrázkovou jste daly dohromady Evangelický kalendář 2015. Co tě přitahuje na této práci?

Tak to bylo jen proto, že jsem to dělala s Olinou; jsme spolužačky a kamarádky. Těšila jsem se, že se budeme scházet a něco společně vymýšlet a tvořit. Jsem prostě týmový hráč. Právě v té farářině mi tým trochu chybí. Proto chodím do Diakonie, tam jsem taky součástí týmu, který vymýšlí, co a jak bude dál.

Tématem tohoto čísla je statečnost, odvaha a odolnost. Kdo rozhovor dočetl až sem, musí naznat, že jsi žena odvážná, statečná a dost odolná. Co bys vzkázala čtenářům Českého bratra?

Odvaha a statečnost souvisí se svobodou. Budeme-li svobodu statečně bránit v maličkostech, nezlenivíme, ale naopak budeme koukat kolem sebe, číst, vzdělávat se, poměřovat to s Božím slovem a dělat něco pro ostatní, bude to dobře.

připravila Daniela Ženatá

foto archiv respondentky a © Benfoto